9 důvodů proč osobní rozvoj často partnerským vztahům více škodí než prospívá
Přijdeme ze seminářů a zase se snažíme být v pohodě, být produktivní, nezranitelní, veselí, "my na sobě pracujeme a tohle už se nás netýká".
Ale naše vztahy nejen s intimním partnerem, ale i s jinými lidmi se příliš nemění. Pořád v nich není taková hloubka a míra lásky, jakou bychom rádi cítili.
Naše vztahy tímto trpí, my tímto přeludem trpíme, protože díky tomu nerosteme, nejsme zranitelní, neotevíráme se. Já osobně bych si přála svět, kde si budou lidi říkat své pocity nejen na workshopu a na kruzích. Pocity jsou totiž život, náš vnitřní život, který je součástí každodenního života, nejen součástí léčení na semináři.
Naše nejdůležitější práce v životě je, abychom se více snažili být transparentní a zranitelní, otevřít svá srdce, milovat. Když to totiž neděláme, trpíme tím všichni.
1. Snažíme se zlepšit
Pokud vycházíme z myšlenky, že se máme zlepšit, být lepším člověkem pro vztah a chodíte každý zvlášť na různé kurzy, semináře, workshopy, později přijdeme domů a myslíme si, že jsme se stali lepším člověkem, zlepšili jsme sebe samého.
A pak už náš vztah bude lepší, budeme se mít víc rádi, a náš vztah bude fungovat lépe. Proč se tohle často nedaří? Proč nás často osobní rozvoj spíš rozděluje?
2. Snažíme se skrýt své pocity nedostatečnosti
Většina z nás si musí přiznat, že s osobním rozvojem jsme začali proto, že jsme se chtěli stát lepším člověkem, protože momentálně se necítím dost dobrý.
Jenže skutečný osobní rozvoj je o tom ne být lepší partner, lepší člověk. Je to o tom být otevřeným člověkem, tím se stávat láskyplnějším člověkem - citlivějším.
Skutečný osobní rozvoj nastává, když se začínáme otevírat.
Většina z nás se necítí dobře, a proto tyto pocity chodí řešit jinak, než by je sdílela ve vztahu a pravdivě odkrývala své nitro.
3. Chceme být "dokonalí" partneři
Pokud se potkají dva lidi ve vztahu, kteří se snaží být lepší, protože se necítí být dost dobří tak, jak jsou teď, tak se jen potkají dvě masky, které se snaží být někým lepším.
Ve skutečnosti se ale dost dobří necítí, a tuhle pravdu s partnerem nechtějí příliš sdílet, protože vztah už by měl být přece místo, kde je vše fajn, kde už je všechno super, musím už být dokonalým partnerem. Proto taky chodím na ty různé semináře.
4. Bojíme se otevřenosti
Jenže ve skutečnosti se nikdy nepotkají dva skuteční lidé, kteří se necítí dost dobří, ale masky, které se snaží být lepší, zlepšit se, aby nemusely jít do zranitelnosti ve vztahu, které se bojí.
Bojí se otevřenosti, toho, že se ve skutečnosti necítí být dost dobří. Nemají rádi části sebe samých, jako například tu emocionální část… svoje emoce. Chtějí je už necítit. Lépe řečeno, cítit jen ty pozitivní. A tak před sebou stále zastíráme to, kdo doopravdy jsme, a co cítíme.
5. Bojíme se svých emocí
A proč se to děje? Protože si často myslíme, že když si nějaké emoce připustíme k tělu, lépe řečeno, začneme je cítit, tak že už nikdy neodejdou. Jenže to je nesmysl. Právě pokud je přijmu, mohou odejít.
Pokud se snažím něčem vyhnout, ve skutečnosti to ovládá můj život. Já totiž nejdu za něčím, ale jen se snažím něčemu vyhnout, takže to, čemu se snažím vyhnout, vlastně určuje směr mého života.
6. Opravdová láska proudí z otevřenosti
Ale skutečná láska a intimita ve vztahu vzniká, když jsem otevřený v tom, co skutečně cítím. Když pravdivě odkrývám svoje nitro. A to jsou i ty nehezké pocity, hněv, bolest, strach, vina, stud, atd.
Když prožiji ty nepříjemné emoce, paradoxně pak přijdou ty pozitivní, ale pravdivé. Nejen ty hrané úsměvy. Jak se můžeme milovat navzájem, když nemilujeme části sebe samých, které nechceme přijmout?
7. Někdy se musíme cítit hůř, abychom se cítili lépe
Už v bibli se píše "Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřená tvář prospívá srdci" -Kazatel 7:3
Zní to zvláštně,ale někdy se musíme cítit hůř, abychom se pak cítili lépe.
Vztah je tak živý organismus, kdy pocity a emoce jsou vyvolávané tak často, že zajít jednou za čas na workshop, seminář nebo si přečíst knihu, a doufat, že ve vztahu už ničemu nepříjemnému čelit nebudu, je iluze.
8. Semináře a workshopy mají být pomoc a podpora, ne útěk
Útěk od toho nepříjemného ve vztahu, od těch svých částí, které nechceme vidět, jen je občas ukážeme na nějakém semináři, protože když to vyřeším na semináři, tak tomu doma už nebudu muset čelit, už budu moct být dokonalý partner.
Svůj život žijeme ve vztahu, ne na semináři.
Není o tom nesnažit se být lepším člověkem, ve skutečnosti lepším člověkem se stáváte, když necháte vyniknout to světlo, co máte v nitru. Jenže to světlo je většinou zaházené kupou sraček.
A když se snažíte přelakovat hovno narůžovo a přestříkat ho voňavkou, pořád je to hovno. Musíte ho přijmout, že tam je, vzít ho a vyčistit od něj prostor.
9. Největší činitel těchto všech důvodů je strach z odmítnutí a nepřijetí
Bojíme se, že nás ostatní nebudou přijímat v naší zranitelnosti, v naší syrovosti. Bojíme se, že si o nás budou myslet, že jsme slabí, a že jsme závislí.
A tak se snažíme tvářit se, že to tak není. Paradoxně naše vztahy ztrácíme tím, že nejsme otevření a nevytváříme tak spojení mezi sebou navzájem. Vytváříme oddělení od ostatních tím, že se snažíme tvářit, že jsem lepší, že jsem lepší než někdo jiný, že už jsem hodný lásky.
Pracujme dál na seminářích a workshopech a jiných akcích, ale berme je jako pomoc stát se více sám sebou, ne lepším. A snažme se taky ukázat lidem kolem sebe, se kterými žijeme a sdílíme život, že se nesnažíme být dokonalí, ale že se snažíme více milovat. Milovat sebe a pak i ostatní, protože přijetím sebe samého začíná přijetí ostatních. Nechť se otevřenost stane naší cestou.
Komentáře
Okomentovat